Info o novém blogu

17. dubna 2015 v 0:04 | S.L.M.
Jak jistě víte, už nějaký ten pátek pracuji na novém blogu, ovšem teď na chvíli pozastavuji výrobu :D potřebuji totiž novou fotku, což by mohlo chvíli trvat, že ano, dotyčný člověče? O.o :D

Navíc ještě nemám tak úplně rozmyšlený desing (mám nějakou představu). Trochu se peru s barvami, chci totiž, aby to vypadalo co nejlépe a pokud mi to nebude sedět jen o jeden odstín, budu to předělávat, to je jasné :D

Také vymýšlím spousty a spousty nových (jak jen to podat...) sérií...? rubrik...? Prostě spousty nových věcí. Nedávno jsem dostala fakt super nápad, nechám si to ještě proležet v hlavě a uvidím, jaký budu mít názor třeba za tři dny. Ale zatím se mi to jeví jako extra-mega-ultra-super-úžasná věc, nechte se překvapit ;)

Blog už je i založený, ale samozřejmě sem zatím nebudu dávat adresu, ale už se to řítí.
 

ZMĚNA

2. dubna 2015 v 14:36 | S.L.M. |  ten příběh :D
Takže, změna se koná v příběhu Summer a Isaiase, jelikož jsem zjistila, že opravdu nevím, jak tam zakomponovat zombie. Dobře, to bych dokázala, ale prostě jsem se v tom příběhu necítila dobře. Zombie tedy nebudou.

Dále si založím nový blog, přijde mi, že jsem to s tímhe vzala za špatný konec. A navíc se blog jmenuje izuleasasetka a jelikož už tu žádná Izule není... :D Poslední dobou dělám na desingu pro ten nastávající nový blog. Ten co je tady měl být naprosto úžasný, ale jaksi to dopadlo jinak než jsem si představovala, protože jsem nemohla najít tu správnou zelenou, která by se hodila k té růžové, kterou jsem si vymyslela a nakonec mi přišla moc křiklavá...
Prostě jsem s tím laděním zažila různě trampoty, ale teď si to hezky připravím, vymyslím jméno, udělám desing a potom sem hodím adresu :)

KAPITOLA PRVNÍ

20. března 2015 v 1:49 | S.L.M. |  ten příběh :D
Kapitola 1.


"Och, moje hlava. Sam? Sam! Summer! Kde jsi!? Jsi tu!?"
Z vedlejšího pokoje slyším Isaiasův hlas. Hledá mě, ale já právě teď nemám sílu mu odpovědět. Jsem úplně vyšťavená z včerejší noci. Trochu jsme popíjeli, ale pak nám všechno došlo. Když se zpětně ohlédnu, nebylo to trochu. Bylo to fakt hodně! Mlhavě si pamatuju, že jsme někomu rozbili výlohu, ale nic nebudu říkat, třeba si na to Isaias nevzpomene. A kdyby jo, nenechám ho to zaplatit, proč by měl?
"Summer, tady jsi," řekne s úlevou Isaias, když mě najde v koupelně.
"Zvracela jsem," zachroptím. Bůhví jestli mi rozuměl, nepoznávám svůj hlas.
"No, to vidím." Pohlédne do mísy. "A teď mě omluv," řekne. A vyzvrací se taky. Začnu se neovladatelně smát.
"To není vtipné!" křikne a začne se smát také.
"Potřebuješ sprchu," řeknu mu, když se dosmějeme.
"Jo," narovná se. "To ty taky, běž první."
Chvíli se jen usmívám. "Dobře," řeknu nakonec, postavím se a začnu se svlékat. Osprchuju se, Isaias si mezitím vyčistí zuby, pak se prostřídáme.
 


PROLOG

11. března 2015 v 20:09 |  ten příběh :D
Prolog



"Je pěkná noc."
"Jo, jasná. To tu dlouho nebylo."
Ticho
"Sam?"
"Ano?"
"Vezmi si mě."
Ticho. Smích.
"Tak jo."
"Vezmeme se."
"Jo, vezmeme se."
"Jo."
"Jo."
Smích.

Informace

22. února 2015 v 17:44 | S.L.M.
DLOUHO jsem tu nebyla :D
ALE za to jsem vymyslela, o čem budu psát!
A ne, nebude to ten příběh, ze kterého je tu už prolog, s tím jsem sekla, protože jsem nevěděla, jak se to bude dál vyvjíjet. Původně tam měl být jakýsi rus, který ovládá jakousi korporaci a chce cosi zničit, ale rozmyslela jsem si to a teď je to o ZOMBIE APOKALYPSE!!! :D a prozradím vám, že to začíná žádostí o ruku v opilosti ;) :D

No, nejspíš se tam bude vyskytovat spousta pofidérních lidí, ale o to víc mě bude bavit to psát. Ale ještě nevím jak se to bude jmenovat... Pracovní název je Apokalypsa, ale s tím se nespokojím, je to jenom abych to nenazývala tamto o čem píšu :D

Jinak, teď jsem dočetla trilogii Jsem roztříštěná a abych pravdu řekla, ten konec je boží!!! A nejvíc je, tak se hlavní hrdinka od prvího dílu změní k nepoznání :D vlastně je to asi zatím jediná knížka, kde hlavní hrdinka vystřídala 2 kluky!!! :OOO :D aplaus prosím :D jsem s tím spokojená, to se tak často nevidí :D

Páni, koukám na téma týdne, "Strach uvnitř nás"... děsivé... :D

Nic, konec... Já nikdy nevím co mám napsat na konec, takže vždycky píšu Ahoj, ale to mě nebaví, takže jelikož opravdu nevím co by bylo lepší, zůstanu u toho :D
Ahoj :)

Debilov - kapitola 13.

3. ledna 2015 v 16:42 | S.L.M. |  Patla a Matla
ŘEŠENÍ JEDNOU PRO VŽDY

Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne. To se nemělo stát. říká si Kretén. Jenom jsem to chtěl držet v tajnosti. Kdyby jsem jí to, já vůl, řekl, nebyly by problémy. Nenávidím Štětku, nenávidím! Ale ještě víc jsem naštvaný na sebe.
Kretén vystupuje z auta, stejně tak i Štětka. Společně s Krávou na sebe hází zlé pohledy, bombardují se jimi do obličeje, až konečně někdo z nich promluví. "Za to můžeš ty, Štětko!" zvolá Kretén startovací větu a všichni se začnou hádat, mluví jeden přes druhého a je jim jedno, že je nikdo neslyší. Občas by se daly zaslechnout věci jako: "Můžete za to oba!" od Krávy, "Co tě to vůbec napadlo!?" od Kreténa a "Tak proč jsi se mnou chodil!?" od Štětky, na což jí Kretén velmi hlasitě odpověděl: "Protože by se Kráva dozvěděla, že jsem byl teplej a už by mě nechtěla!"
Všichni ztichli.

Debilov - konec

3. ledna 2015 v 16:41 | S.L.M. |  Patla a Matla
EPILOG

Patla opravdu slyšel Matlův řev, protože už byl dávno vzhůru - bylo jedenáct odpoledne. A Matla je známý spáč.
Ten řev Patlu vyděsil, a tak ho zajímalo, odkud přichází. Rozhodl se tedy navštívit Matlův dům.
Vyšel ven, přeskočil plot mezi jejich zahradami a zaklepal na dveře.
Nikdo neotevíral. Nikdo neodpovídal.
Přiložil ke dveřím své velké ucho a zaposlouchal se. Žádné zvuky - zvláštní.
A protože se o Matlu opravdu bál, rozhodl se rozrazit dveře.
To ale nevěděl, že už jde Matla ke dveřím. A rozběhl se zrovna ve chvíli, kdy Matla bral za kliklu, což způsobilo to, že když Patla vyrazil dveře, ty Matlu převálcovaly a nikdo nevěděl, kde se právě nachází. Ani Patla, samozřejmě.
Patla Matlu hledal asi půl hodiny v jeho domě, a když ho nenašel, vrátil se zpátky domů. To ale nejdřív musel projít vyraženými dveřmi, pod kterými ležel Matla. A když to Patla zjistil, vystrašil se, protože Matla nevypadal zrovna živě.
"Áááhoj Matlo!" zakřičel a omdlel, spadl přímo na dveře, čímž je připlácl ještě více na Matlův nos a Matla, který už se začínal probouzet, znovu ztratil vědomí.
V tu dobu ale naštěstí šli kolem Tupec, Harant a Kretén, kteří zaslechli Patlův řev. Takže se šli podívat k Patlovu domu a hned vedle ležel Patla na dveřích, zpod kterých koukaly Matlovy boty. Všichni udělali obrovský facepalm a Harant vytáhl svůj super telefon o tloušťce deset centimetrů, výšce a šířce taktéž. Vysunul dvoumetrovou anténu a začal vytáčet číslo záchranky.
"Haló," řekl muž, který zvedl telefon.
"Dobrý den, jste dobrý? Potřebujeme dobrý doktory," řekl Harant.
"Ehm, ano, yes, no. Kam můžu přijet? Ehm, momentíček," Doktor si povídal se sestřičkou. "Ale doktore! Máte na sále pacienta!" rozkřikla se sestřička.
"Ale já tam chci a chci a chci!" namítal doktor.
"Ten pacient umírá!"
"Blbost, jen se trochu dusí. Dejte mu injekci."
"Jakou?"
"To je jedno, hlavně ať je to injekce."
"To nepůjde."
"A proč ne!?"
"Právě se udusil."
"Takže teď můžu jet ke zraněným?"
"Mohu mluvit?" vložil se do toho Harant, protože se Patla mezitím probudil.
"Ale jistě," odvětil doktor.
"Už se probudil, nemusíte jezdit."
"Tak ho praštěte cihlou! Už jsem u vás, oblékám se."
"Ne, to je v pořádku, zůstaňte kde jste!"
"Tak za pět minut, pá pá!" A zavěsil.
"Co budeme dělat!? Jestli přijede, odveze ho a praští cihlou!" řekl Harant.
"Cože!?" vyděsil se Patla a začal Matlu probouzet. Přitom si mumlal: "Mám já tohle zapotřebí? Takhle tu nikdy nebudu mít normální život, jestli budou do nemocnice přijímat takovéhle doktory. No tak už vstaň, Matlo!" zakřičel mu do ucha.
"Co, co, co je!?" Probral se.
"Zmiz, jestli tě tu najde ten doktor, co sem jede, asi umřeš!" plašil. I když se ho Harant snažil uklidnit tím, že mu nedali adresu, pořád to Patlovi ani Matlovi nedocházelo. A Matla řekl: "Ta k to je konec!"

MŮJ nový pokoj

22. listopadu 2014 v 14:40 | S.L.M.
Ano, povšimněte si slova MŮJ napsaného velkými písmeny. Ačkoliv tu přebývám už více než týden, nemohu uvěřit, že ta nádhera je vážně MÁ. Je to přesně tak, jak jsem si to představovala, snad ještě hezčí, a teď vám dovolím nahlédnout do mé "kultivované skříňě" a na mojí boží poličku na knihy ^^ já to tu miluju <3
Jůůů! :D
Jop, to jsem vám ukázala, a teď vás informuji o tom, že 13. a zároveň poslední kapitola P&M je na cestě. No jo, Debilov stihne nečekaný konec (bože, nejdřív jsem napsala místo konec otec, pak kokec... ach jo :D ), takže na to se můžete těšit. Dále píši příběh (anglicky, pozor! :D ) o holce co má ráda koně :D jak nicneříkající, viďte?? :D každopádně to bude mít opravdu NEČEKANÝ konec :D ani já jsem nečekala, že vymyslím tak nečekaný konec, ale jak jsem čím dál tím víc nečekala a dumala nad tím jak to skončí, začalo mi docházet, že mý já před 5 minutami by nečekalo něco tak nečekaného, jako je nečekaný konec tohohle nečekaného příběhu! :D dobře, tohle bylo dosti trapné, ale ok :D takže snad abych skončila.
Jinak - četla jsem Kytici :P :D a teď hodlám číst Podivuhodnou knihovu, což je asi stostránková kniha, napsal ji Haruki Murakami a podle matky, která to už dočetla je to dost morbidní, stejně jako Murakami sám, takže to je něco pro mě :D asi to sfouknu za den a pak se pusím do Jednou ano, dvakrát ne, což mi přijde taky strašně boží.
Ok, konec, nazdar, ahoj or whatever :D prostě tohle končí.
Ahoj :D

Mladík, který poznal a ztratil

3. listopadu 2014 v 21:40 | S.L.M. |  Povídky
Na břehu řeky žil malý chlapec. Nikdo, ani on sám, neví, jak se tam dostal, ale prostě tam byl. Nežil si špatně, měl vše, co k životu malý chlapec potřebuje, kromě rodiny. Scházela mu láska.
A chlapec rostl a rostl, až se z něj jednoho dne stal silný mladý muž. V tu dobu pochopil, že po ničem jiném netouží, jen aby ho měl někdo rád. I sedával každé ráno smutný na břehu řeky a k večeru se ještě smutnější a zoufalejší vracel domů, kde se schoulil u postele a plakal, nemohl usnout a plakal celou noc. Ale nepřestával snít, a nepřestával věřit. Stále doufal, že jednou pozná lásku.
Když po dvoutisícé pětisté padesáté šesté bezesné noci vyšel na břeh řeky, aby si opláchl svůj potem zbrocený obličej, přímo naproti němu, byť daleko, oplachovala si nohy studenou vodou z řeky mladá dívka. I z té dály mladík zarudlýma uslzenýma očima viděl, že se dívka usmívá, a tak poprvé za dlouhý čas povytáhl na oplátku koutky svých úst výš a poznal, že je to ta pravá.
A tak tam seděli, hleděli na sebe, ani se nepohnuli a pozorovali se. Tu noc mladík poprvé za sedm let zamhouřil oka a zdál se mu krásný sen - o ní.
O té doby každé ráno dívka a chlapec chodili si sednout ke břehu řeky a celý den se pozorovali. A i když na sebe jedinkrát nepromluvili, ba ani nepohlédli zblízka, cítili, že si rozumí a věděli, že se jednoho dne potkají tváří v tvář, že se toho druhého dotknou, že poznají barvu jeho očí, ochutnají jeho pot. Věděli, že se milují, ale rozdělovala je široká řeka.
A tak, když mladík znovu nabral sil, rozhodl se řeku přeplavat. Na tuhle chvíli oba už měsíce čekali, ale jak se mladík blížil k neznámému břehu, byl on i dívka nejistý. Dívka se, byť zbytečně, zděsila a doširoka rozevřela oči. Mladík v ní zpozoroval zářivou mořskou modř a byl jí tak učarován, že hned jak se dotkl chodidly dna řeky, vystoupil z vody, stále unášen očima té známé a přitom tak cizí dívky v modrých šatech s květinami do půlky stehen. Byla bosa.
Dívka si mladíka prohlédla od hlavy až k patě. Promočené kraťasy, odalená hruď, černé vlasy, z nichž odkapává voda a... oči - tmavě modrá, tak tmavá, že by se v nich mohla dívka topit celý den, dokud by nevypustila duši.
Mladík vzal dívku za ruku a políbil ji do dlaně, ona se k němu nejistě přivinula a přivoněla mu ke krku. Voněl po řece, kterou oba tak milují. Potě dívka prozkokumávala křivky mladíkových zad a on mezitím bořil prsty do jejích platinových vlasů, kochal se jimi, nebyl jediný vlásek, který by pohledem nezachytil.
Zbytek dne se drželi za ruce a hleděli si do očí, až měsíc slunce vystřídal. V tu dobu musel mladík pomyslet na návrat, ale dívka byla klidná, protože věděla, že druhého dne svého milého znovu uvidí a ucítí.
I dalšího rána vyběhla dívka na břeh řeky, šťastna, že bude moci zřít mladíkovy hluboké oči, ale nikde ho nezahlédla. Tu pocítila starost, když se náhle vynořil ze dveří chlaoupky. Dívka se zaradovala, ale cítila, že něco není v pořádku. I zahnala špatné tušení a vkleče vyčkávala na mladíka. Byla trpělivá, protože věděla, že jakmile se jeho chlodidla dotknou hebké trávy na její straně řeky, budou mít pro sebe celý den. A to je víc než věčnost.
Když mladík konečně překonal vodu, přivinul dívku k sobě. Těsně u sebe jim ve stejném rytmu bily srdce. Byli k sobě blízko, ale stejně pořád moc daleko. Mladík povolil sevření a dívka si konečně všimla, co bylo jiné. Mladík měl na hlavě věneček z kopretin. Uvědomil si to, sňal si ho z vlasů a podal dívce. Ta dar s vděčným pohledem přijala a nasadila si ho na hlavu.
Tentokrát mladík a dívka celý den leželi na trávě a drželi se za ruce.
A jak už to tak bývá, světlo opět zastínila noc. Ale tetokrát mladík neodešel, jen k dívce otočil hlavu, aby jí viděl do tváře, a ona udělala to samé. Ruku v ruce usnuli.
Druhé ráno se mladík probudil na břehu řeky. Ale něco bylo jinak, nebyl to ten stejný břeh, který jeho mysl v noci opustila. Něco bylo špatně, mladílk byl z toho zmatený. Ne. Ona tu není, někam zmizela! Ale kam? Neopustila ho snad dobrovolně?
A mladík najednou poznal, že ne. Koutkem oka zahlédl kopretinu a zadoufal, ale se zjištěním se naděje vytratila.
Jediné, co mu po ní zbylo, byl tenhle na cáry rozbitý věneček z krví potřísněných bílých květů.
Šokovaný mladík došel domů, věneček si pečlivě uložil do zásuvky, schoulil se u postele... a začal plakat. Plakal tak jako nikdy předtím, ale říkal si, že je lepší lásku mít a ztratit, než ji nepoznat vůbec. Ale i když si to pořád opakoval, nemohl se zbavit té myšlenky. Té myšlenky v koutku jeho srdce, která mu přikazovala to udělat.
Poté dlouhé dny mladík vysedával na břehu řeky a pozoroval chaloupku na druhé straně. V koutku duše věřil, že dívka znovu vyjde ze dveří a usměje se na něj. To se ale nestalo, ani když mladík již sedmý den chaloupku pozoroval. A jak tam tak seděl, konečně přijal krutou pravdu a pochopil, že ten hlásek, který mu tehdy našeptával, měl pravdu. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy.
I zašel mladík do své chaloupky, ze zásuvky vytáhl kopretiny, přivinul si je k srdci a s pocitem, že jedině tohle ho zachrání před utrpením, vstoupil do řeky. A když byl na nejhlubším místě, položil se na hladinu a nechal se unášet proudem. Zavřel oči a už nikdy je neotevřel.

Debilov - kapitola 12

4. října 2014 v 21:36 | S.L.M. |  Patla a Matla
No, po dlouhé době jsem se tu zas ukázala. Jenom malá poznámka: Radím vám si zapamatovat konec, protože jak se znám, tak se znám a jak se znám, tak dlouho další kapitola nebude :D v nejhorším si to můžete přečíst znova :D pokud vám to nesmažu 3:) což bych samozřejmě neudělala, protože proč bych to dělala, žejo?? :D Každopádně jdeme na to ;)

NEFALŠOVANÁ ZÁVIST

"Máš nějaké tajemství o kterém nikdo neví?" vyptávala se Kráva po cestě do Debilova Kreténa, který si okamžitě zapamatoval, že bude asi zvídavá. A taky zvědavá.
Ano, odpověděl si vduchu. Miluju tě. Přemýšlel, jestli to má říct nahlas.
Jako odpověď na Kreténovu nevyřčenou větu Kráva svěsila hlavu a začala si klepat ukazováčkem do kolene. Asi pochopila, že se odpovědi nedočká a že jí Kretén ještě natolik nedůvěřuje. A proč by taky měl? Zná ji sotva dva dny. Najednou si Kráva připadala hloupě, že se ho vůbec ptala.

Kam dál