Listopad 2014

MŮJ nový pokoj

22. listopadu 2014 v 14:40 | S.L.M.
Ano, povšimněte si slova MŮJ napsaného velkými písmeny. Ačkoliv tu přebývám už více než týden, nemohu uvěřit, že ta nádhera je vážně MÁ. Je to přesně tak, jak jsem si to představovala, snad ještě hezčí, a teď vám dovolím nahlédnout do mé "kultivované skříňě" a na mojí boží poličku na knihy ^^ já to tu miluju <3
Jůůů! :D
Jop, to jsem vám ukázala, a teď vás informuji o tom, že 13. a zároveň poslední kapitola P&M je na cestě. No jo, Debilov stihne nečekaný konec (bože, nejdřív jsem napsala místo konec otec, pak kokec... ach jo :D ), takže na to se můžete těšit. Dále píši příběh (anglicky, pozor! :D ) o holce co má ráda koně :D jak nicneříkající, viďte?? :D každopádně to bude mít opravdu NEČEKANÝ konec :D ani já jsem nečekala, že vymyslím tak nečekaný konec, ale jak jsem čím dál tím víc nečekala a dumala nad tím jak to skončí, začalo mi docházet, že mý já před 5 minutami by nečekalo něco tak nečekaného, jako je nečekaný konec tohohle nečekaného příběhu! :D dobře, tohle bylo dosti trapné, ale ok :D takže snad abych skončila.
Jinak - četla jsem Kytici :P :D a teď hodlám číst Podivuhodnou knihovu, což je asi stostránková kniha, napsal ji Haruki Murakami a podle matky, která to už dočetla je to dost morbidní, stejně jako Murakami sám, takže to je něco pro mě :D asi to sfouknu za den a pak se pusím do Jednou ano, dvakrát ne, což mi přijde taky strašně boží.
Ok, konec, nazdar, ahoj or whatever :D prostě tohle končí.
Ahoj :D

Mladík, který poznal a ztratil

3. listopadu 2014 v 21:40 | S.L.M. |  Povídky
Na břehu řeky žil malý chlapec. Nikdo, ani on sám, neví, jak se tam dostal, ale prostě tam byl. Nežil si špatně, měl vše, co k životu malý chlapec potřebuje, kromě rodiny. Scházela mu láska.
A chlapec rostl a rostl, až se z něj jednoho dne stal silný mladý muž. V tu dobu pochopil, že po ničem jiném netouží, jen aby ho měl někdo rád. I sedával každé ráno smutný na břehu řeky a k večeru se ještě smutnější a zoufalejší vracel domů, kde se schoulil u postele a plakal, nemohl usnout a plakal celou noc. Ale nepřestával snít, a nepřestával věřit. Stále doufal, že jednou pozná lásku.
Když po dvoutisícé pětisté padesáté šesté bezesné noci vyšel na břeh řeky, aby si opláchl svůj potem zbrocený obličej, přímo naproti němu, byť daleko, oplachovala si nohy studenou vodou z řeky mladá dívka. I z té dály mladík zarudlýma uslzenýma očima viděl, že se dívka usmívá, a tak poprvé za dlouhý čas povytáhl na oplátku koutky svých úst výš a poznal, že je to ta pravá.
A tak tam seděli, hleděli na sebe, ani se nepohnuli a pozorovali se. Tu noc mladík poprvé za sedm let zamhouřil oka a zdál se mu krásný sen - o ní.
O té doby každé ráno dívka a chlapec chodili si sednout ke břehu řeky a celý den se pozorovali. A i když na sebe jedinkrát nepromluvili, ba ani nepohlédli zblízka, cítili, že si rozumí a věděli, že se jednoho dne potkají tváří v tvář, že se toho druhého dotknou, že poznají barvu jeho očí, ochutnají jeho pot. Věděli, že se milují, ale rozdělovala je široká řeka.
A tak, když mladík znovu nabral sil, rozhodl se řeku přeplavat. Na tuhle chvíli oba už měsíce čekali, ale jak se mladík blížil k neznámému břehu, byl on i dívka nejistý. Dívka se, byť zbytečně, zděsila a doširoka rozevřela oči. Mladík v ní zpozoroval zářivou mořskou modř a byl jí tak učarován, že hned jak se dotkl chodidly dna řeky, vystoupil z vody, stále unášen očima té známé a přitom tak cizí dívky v modrých šatech s květinami do půlky stehen. Byla bosa.
Dívka si mladíka prohlédla od hlavy až k patě. Promočené kraťasy, odalená hruď, černé vlasy, z nichž odkapává voda a... oči - tmavě modrá, tak tmavá, že by se v nich mohla dívka topit celý den, dokud by nevypustila duši.
Mladík vzal dívku za ruku a políbil ji do dlaně, ona se k němu nejistě přivinula a přivoněla mu ke krku. Voněl po řece, kterou oba tak milují. Potě dívka prozkokumávala křivky mladíkových zad a on mezitím bořil prsty do jejích platinových vlasů, kochal se jimi, nebyl jediný vlásek, který by pohledem nezachytil.
Zbytek dne se drželi za ruce a hleděli si do očí, až měsíc slunce vystřídal. V tu dobu musel mladík pomyslet na návrat, ale dívka byla klidná, protože věděla, že druhého dne svého milého znovu uvidí a ucítí.
I dalšího rána vyběhla dívka na břeh řeky, šťastna, že bude moci zřít mladíkovy hluboké oči, ale nikde ho nezahlédla. Tu pocítila starost, když se náhle vynořil ze dveří chlaoupky. Dívka se zaradovala, ale cítila, že něco není v pořádku. I zahnala špatné tušení a vkleče vyčkávala na mladíka. Byla trpělivá, protože věděla, že jakmile se jeho chlodidla dotknou hebké trávy na její straně řeky, budou mít pro sebe celý den. A to je víc než věčnost.
Když mladík konečně překonal vodu, přivinul dívku k sobě. Těsně u sebe jim ve stejném rytmu bily srdce. Byli k sobě blízko, ale stejně pořád moc daleko. Mladík povolil sevření a dívka si konečně všimla, co bylo jiné. Mladík měl na hlavě věneček z kopretin. Uvědomil si to, sňal si ho z vlasů a podal dívce. Ta dar s vděčným pohledem přijala a nasadila si ho na hlavu.
Tentokrát mladík a dívka celý den leželi na trávě a drželi se za ruce.
A jak už to tak bývá, světlo opět zastínila noc. Ale tetokrát mladík neodešel, jen k dívce otočil hlavu, aby jí viděl do tváře, a ona udělala to samé. Ruku v ruce usnuli.
Druhé ráno se mladík probudil na břehu řeky. Ale něco bylo jinak, nebyl to ten stejný břeh, který jeho mysl v noci opustila. Něco bylo špatně, mladílk byl z toho zmatený. Ne. Ona tu není, někam zmizela! Ale kam? Neopustila ho snad dobrovolně?
A mladík najednou poznal, že ne. Koutkem oka zahlédl kopretinu a zadoufal, ale se zjištěním se naděje vytratila.
Jediné, co mu po ní zbylo, byl tenhle na cáry rozbitý věneček z krví potřísněných bílých květů.
Šokovaný mladík došel domů, věneček si pečlivě uložil do zásuvky, schoulil se u postele... a začal plakat. Plakal tak jako nikdy předtím, ale říkal si, že je lepší lásku mít a ztratit, než ji nepoznat vůbec. Ale i když si to pořád opakoval, nemohl se zbavit té myšlenky. Té myšlenky v koutku jeho srdce, která mu přikazovala to udělat.
Poté dlouhé dny mladík vysedával na břehu řeky a pozoroval chaloupku na druhé straně. V koutku duše věřil, že dívka znovu vyjde ze dveří a usměje se na něj. To se ale nestalo, ani když mladík již sedmý den chaloupku pozoroval. A jak tam tak seděl, konečně přijal krutou pravdu a pochopil, že ten hlásek, který mu tehdy našeptával, měl pravdu. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy.
I zašel mladík do své chaloupky, ze zásuvky vytáhl kopretiny, přivinul si je k srdci a s pocitem, že jedině tohle ho zachrání před utrpením, vstoupil do řeky. A když byl na nejhlubším místě, položil se na hladinu a nechal se unášet proudem. Zavřel oči a už nikdy je neotevřel.