Debilov - kapitola 13.

3. ledna 2015 v 16:42 | S.L.M. |  Patla a Matla
ŘEŠENÍ JEDNOU PRO VŽDY

Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne, Ne. To se nemělo stát. říká si Kretén. Jenom jsem to chtěl držet v tajnosti. Kdyby jsem jí to, já vůl, řekl, nebyly by problémy. Nenávidím Štětku, nenávidím! Ale ještě víc jsem naštvaný na sebe.
Kretén vystupuje z auta, stejně tak i Štětka. Společně s Krávou na sebe hází zlé pohledy, bombardují se jimi do obličeje, až konečně někdo z nich promluví. "Za to můžeš ty, Štětko!" zvolá Kretén startovací větu a všichni se začnou hádat, mluví jeden přes druhého a je jim jedno, že je nikdo neslyší. Občas by se daly zaslechnout věci jako: "Můžete za to oba!" od Krávy, "Co tě to vůbec napadlo!?" od Kreténa a "Tak proč jsi se mnou chodil!?" od Štětky, na což jí Kretén velmi hlasitě odpověděl: "Protože by se Kráva dozvěděla, že jsem byl teplej a už by mě nechtěla!"
Všichni ztichli.


"Ale já už to vím," řekla Kráva potichu.
"Co!? Jakto!? Kdo ti to řekl!? Ukroutím mu hlavu!" zakřičel na ni Kretén a jal se vymáhat ze Štětky klíčky od jejího auta. "Kdo ti to řekl?" ptal se mezitím Krávy.
"No... Byl to Harant, ale nech ho na pokoji, protože nemůže za to, co jsi byl, nebo možná ještě jsi. Teď si uvědomuju, že nevím jak to s tebou vlastně je. Vůbec tě neznám, už nejsi stejný jako pře dvěma dny, od té doby jsi se hodně změnil. K horšímu."
Kretén se na chvíli zarazil, ale byl tak rozhořčený, že nedokázal přemýšlet nad tím, co mu Kráva právě řekla. "Dobře, a teď mi dej, Štětko, ty klíče, abych za ním mohl dojet a vyřídit si to s ním," přikázal.
"Vyřídit co?" zeptala se Štětka panovačným tónem s klíčky za zády.
"Ty jsi neposlouchala!? Já vím, zase jsi mimo. No přece abychom si spolu mohli dát zmrzlinu! Co jiného bych tam dělal!?" řekl Kretén ironicky.
"OK, sice nevím, proč potřebuješ za Harantem, když Krávě nevadí, že jsi byl to, co jsi byl, ale dobře, fajn, dám ti klíče. Ale varuju tě, jestli mu něco uděláš, tak se zabiju."
"Co bych mu asi tak dělal!? Jen budu požadovat vysvětlení! A klidně se zab, mě je to jedno!" zařval na Štětku Kretén, zmocnil se klíčků, nasedl do auta a nechal je tam stát samotné.
Kráva si myslela, že se na ni Štětka vrhne, ale místo toho se rozbrečela. Kráva nevěděla, co dělat, a tak se rozhodla, že jí dopřeje trochu soukromí, ať už pláče proč chce. Takže se otočila, že půjde zaplatit účet do restaurace, ale než stačila udělat první krok, Štětka jí ovinula ruce kolem krku a jemně se k ní přitiskla.
Kráva si myslela, že se jí teď Štětka snaží uškrtit, to by jí bylo podobné, ale místo toho se jí začala svěřovat!
"Víš, já ho miluju," skládala větu mezi vzlyky. "Ale jsem mu úplně volná! Teď už mě tu nic nedrží. Prosím, vymysli si něco, nějakou výmluvu pro ty, co se budou ptát," škemrala Štětka.
"Proč já? A proč výmluvu? Nechceš aby se vědělo, že za to může Kretén?" ptala se Kráva lítostivě.
"Kretén za to nemůže. Miluje tebe a já s tím nic nenadělám. Vždycky jsem ho Hovadovi záviděla, protože jsem věděla, že mě nikdy nebude milovat. A pak se objevíš ty... Krávo, my dvě jsme spolu chodily do školy!" zakončí svůj proslov a Kráva vyvalí oči, chytne Štětku za ramena a podrží si ji na délku paží. Ale pořád v ní nevidí tu Štětku, kterou kdysi znala.
"Lžeš mi, nikoho takového jsem nikdy neznala," prohlásí chladně a přitom ji propichuje pohledem.
Nato se Štětka ještě víc rozpláče. "Nikdo mě nemá rád, sbohem, řekni... Ne, nic neříkej, nikdo si ani nevšimne, že jsem mrtvá."
Kráva zase roztaje. "To neříkej. Co Harant?" Zatřese Štětkou.
"Harant je tvůj bratránek a ty mě nenávidíš, protože jsem tebe a Kreténa rozdělila. Samozřejmě, že bude stát za tebou a nebude mě chtít ani vidět," nenechá se uchlácholit.
"Jo. Jo, nenávidím tě. Sbohem, Štětko. A věř mi, že neumřeš sama. Znám jednu věc, která je řešením pro všechno."
Štětka kouká na Krávu, která se vzdaluje, až zmizí za rohem a zmatená Štětka jde domů.
A tam, před jejím domem, stojí Kretén.
"Co potřebuješ?" utírá si slzy, pod očima má černo, rozmazala si řasenku. Pořád zní trochu ubrečeně.
"Mám pro tebe dvě zprávy," začal Kretén. "Jedna je špatná. A nevím, jak zareaguješ na tu druhou, takže tu máme špatnou a potencionálně špatnou zprávu a to je na jeden den trochu moc. Každopádně, abych začal. Tupec je cvok! Běhá po městě a zabíjí na potkání! Harant, Hovado a Pumprdlika už jsou pod drnem!" hrne slova jedno za druhým a Štětka zjišťuje, že by jim nejradši nerozuměla. Ale moc dobře ví, co Kretén říká. "Kdo je, sakra, Pumprdlika?"
"Matlova holka. Tvůj bratr je mrtvý, došlo ti to!?"
"Jo, já vím. Budu truchlit později, teď musíme zachránit Krávu, možná je v nebezpečí!" plaší Štětka. Chce odejít a přispěěchat Krávě na pomoc, ale Kretén ji zarazí. "Ale pak je tu ta druhá věc, kterou musíš vědět," pronese potichu, pečlivě volí slova.
Ale Štětka ho odbyde. "Zbláznil jsi se!?" vykřila na něj. "Kráva je tvoje holka, ty ji miluješ a nejdeš ji zachránit před Tupcem!?"
"V tom je ten problém," Kretén mluví naprosto vyrovnaně. "To není pravda, já ji nemiluju," říká a přitom se pomalu přibližuje ke Štětce.
Začínají padat první kapky deště a z večerního vánku se stává vichřice.
Když už je Kretén jen milimetr od Štětky, skloní se k jejímu uchu a pošeptá jí to, co od první chvíle doufala, že od něj uslyší. "Miluju tebe. A až teď mi to došlo, až teď vím, co mě v jednom kuse táhlo k vašim dveřím. Jen jsem šlápl kousek vedle."
Štětka nevěděla, co na to říct. Vždycky, když jí někdo řekl, že ji miluje, dala mu pusu. Ale teď? Když ho taky miluje? Co se dělá?
A začala panikařit. Má mu říct, že ho taky miluje? Nebo má dělat to, co obvykle a políbit ho? Když ho políbí, Kretén si bude myslet, že ho nemiluje a když mu řekne, že ano, nejspíš jí nebude věřit, protože stejné řeči vtloukala do hlavy tolika dalším. Kretén to viděl už tolikrát, že by mohl vyprávět. A nechce skončit jako spousta ostatních kluků - se zlomeným srdcem.
Štětčin půvab je totiž něco jedinečného, něco, co může mít každý kluk, ale jakmile už je skoro na dosah ruky, ztratí se v nekonečném blouznení a nikdy Štětku nezíská. Štětka si žije vlastním životem, nikdy nikomu nepatřila, a proto žádný kluk nemohl říct, že je jeho, nebo že ji získal, protože to nebyla pravda.
"Hej," řekl najednou Kretén, ale Štětka pořád přemýšlela, co má udělat. "Ano, chápu," pokračoval tedy. "Nemám už ani na tebe. Tak to je smutný. Chceš k tomu něco říct?" zeptal se.
Štětka kývla hlavou. "Chci k tomu říct víc, než si myslíš, ale když jsi tak blízko, nedokážu zformulovat slova k tomu, abych ti řekla, jak moc tě miluju. Čekala jsem jenom na tebe. Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mi tohle řekl, protože jsem v to nikdy nedoufala a teď je to pravda," Skkončila a nanovo se rozbrečela. "Kráva je možná v nebezpečí, naposledy jsem ji viděla u restaurace. Možná ji zabil Tupec! A... ví vůbec, že už ji nechceš?" Teď už je Štětka naprosto v pořádku, pláč ji přešel.
"To teď nebudeme řešit, Kráva je v nebezpečí," řekl a oba se rozeběhli k restauraci.
"Třeba už je mrtvá," navrhla Štětka.
"To nevíš, ještě může žít!"
Doběhli k restauraci a našli tam Krávu. A Tupce. S nožem.
Chtěli využít toho, že je zády.
"Dobře, skočím na něj a až se otočí, ty mu vrazíš pěstí do ksichtu," zašeptala Štětka. Kretén jí ukázal palce nahoru, kývl a začali se plížit k Tupcovi. Štětka na něj skočila a Kretén už se připravoval na ránu, ale Tupec se neotočil, jak předpokládali. Místo toho bodl nožem dozadu a trefil Štětku do ramene. Kráva na to všechno koukala s vytřeštěnýma očima a Kreténovi došlo, že si možná měli vzít zbraň.
Jeden by předpokládal, že teď už se Tupec otočí, aby se podíval, koho to vlastně bodl, ale on to neudělal. Vykročil ke Krávě, ta ukročila vzad. Tupec udělal výpad a bodl ji do břicha, potě znovu a znovu. Ubodal ji.
Toho si Kretén ale nevšímal, protože se skláněl ke Štětce a pořád dokola jí do ucha šeptal, že ji miluje. Maličko se nadzvihl, jen aby jí viděl do očí a vtom Štětka zpozorovala Tupce, jak se k nim blíží a pohazuje si s nožem v ruce.
"Pozor!" zahuhňala, že ji sotva bylo slyšet. "Běž!" poručila Kreténovi, ale ten odmítal odejít a pořád dokola jí opakoval, že ji bude chránit. Ale s tou ochranou to dostatečně nepořešil, protože se zarazil uprostřed věty, jak ho Tupec bodl nožem do zad.
Štětka se rozplakala jako nikdy v životě a začala Tupcovi nadávat do debilů, hajzlů, idiotů a všeho možného.
Toho si on a jeho vražděním vymytý mozek nevšímal a vytáhl Štětku zpod Kreténa, který se na ni svalil, když ho Tupec bodl.
Ještě žije, ale moc času mu nezbývá. Zachroptěl poslední "miluju tě" a naposledy vydechl. Štětka po něm natahovala ruku, chtěla se k němu dostat, ale Tupec byl silnější a popotáhl ji o pár metrů dál. Teď už jí to bylo úplně jedno.
Určitě všichni víme, na co Štětka právě myslí. Pokud nežije Kretén, ona taky ne.
Spousta lidí říká, že sebevražda je slabost, ale tohle není sebevražda, zabije ji Tupec. Svým způsobem to sice je sebevražda, ale to nemusíme rozebírat. Ať je to tak nebo tak, Štětka nikdy nebyla slabá. Stála si za svým, ale co se ve městě zjevila Kráva, Štětce se zdá, že je někdo jiný a to se jí nelíbí. Chce být tou drsnou Štětkou, jako dřív.
A najednou jí to došlo. Tohle z ní udělala láska. A to si před osmi lety slíbila, že se nikdy nezamiluje. Pamatuje si to, jako by to bylo včera.
Její otec a matka se ve vedlejším pokoji hádají. Ona a její bratr to poslouchají, nejde to přeslechnout. Už i sousedé na ně na ulici divně koukají.
"Štětko," ozve se Hovadův hlásek. "Já si nikdy nikoho nevezmu. Slib mi, že se nevdáš."
"Slibuju," odpověděla okamžitě. Neměla o čem přemýšlet, protože když uslyšela pěst dopadnout na lidskou tvář, rozhodla se, že tohle se jí nikdy nestane. "Hovado, my se nikdy nezamilujeme, že ne?"
"Nikdy."
Slíbila to sobě, slíbila to Hovadovi. Dali si slib a Štětka ho poušila. Proto si myslí, že si zaslouží zemřít a nic jiného.
Než se jí tohle všechno prožene hlavou, stojí s Tupcem naproti sobě a Štětka kouká do jeho krví podlitých očí.
Vypadá strašně. Má bledý obličej jako stěna, už má pěkné strniště. Asi si vyrval z hlavy spoustu vlasů a rozškrábal tvář. Jeho oblečení je potrhané a špinavé. Na tohohle Tupce je žalostný pohled.
"Ááá! Uá-á! A-auauááá!"
"Cože!?"
Byl to Ichtyl. Měl na zádech luk a toulec, seděl na střeše restaurace.
"Ícho?" ujistila se Štětka.
"Šťéto," poznamenal Ichtyl a vrhl se na Tupce. "Zemři, zloději!" Asi se taky musel pomátnout, protože Tupec nic neukradl, což mu taky řekl.
"Ale ano. Ukradl jsi spoustu životů..."
Na druhou stranu má pravdu. Když to bere takhle.
"Ááááá!" zapištěl Tupec - ano, Tupec opravdu zapištěl - a dal se na útěk, ale to Íchovi nezabránilo v tom, aby udělal mega-skok ze střechy s mačetou v ruce, přičemž se Štětka začala hnát za Tupcem z důvodu, který neměla.
A tak se stalo, že místo toho aby Ícha zabil Tupce, omylem vrazil Štětce mačetu do hlavy, což se vážně nemělo stát, protože ji chtěl ochránit a ne zabít.
Sice ho jeho neplánovaná vražda Štětky zarazila, ale to ho nezastavilo. Hnal se za Tupcem jak nejrychleji mohl a střílel šípy z luku, ale ne a ne se trefit.
A konečně, jeden šíp ho zasáhl. Ale nebyl Íchův. Přišel z pravé strany a trefil Tupce do ucha. Už nevstane.
Ichtyl to šel pořádně prozkoumat, nakoukl za roh a tam stál malý kluk s lukem a šípy.
"To jsi byl ty?" zeptal se ho Ícha udiveně.
"Jo, to já," odpověděl Mimoň. To ovšem Ícha nevěděl, že je to Mimoň.
"Tak díky. Zabil mi kamarádku, tak jsem se snažil pomstít. Nevíš, kde všichni jsou?"
"Nezabil ti kamarádku, to ty jsi to udělal," poznamenal Mimoň.
"Jak to víš? A kde všichni jsou?"
"Já vím všechno, i to, že jsou všichni mrtví Zabil je Tupec."
"Aha. Tak to díky. Pozor!" zakřičel Ícha a vrhl se po Mimoňovi, aby ho mohl strhnout z cesty padající budově.
Ícha letí vzduchem s Mimoněm v náru-

Matla se s křikem probudil, až to slyšel i Patla ve vedlejším domě.
Co se stalo? Naposledy si Matla pamatuje, jak spolu hráli fotbal s čelovkami, pak si šel lehnout a potom se stalo tohle? Ne, naštěstí to byl jenom sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se vám příběh Patly a Matly?

Ano 66.7% (2)
Ne 0% (0)
Jen v některých částech 33.3% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama